Ubazakura 5.kapitola

7. listopadu 2013 v 20:09 | Daiko |  Ubazakura
こんばんわ!
Jak se máte, lidi? Ne, že by mě to skutečně zajímalo, sorry. Uuh, mám takovou divnou náladu a docela stres z Akiconu, jelikož, jak se znám, něco zapomnenu doma. Teď jen doufat, že to nebudou Miu nebo Arzeny~
Naštěstí se zítra nic nepíše, i tak, sayonara spánku, slíbila jsem, že Shilly nakreslím Baru-chana a ještě jsem s tím nezačala. No, do rána času dost.
Doufám, že se nebudete moc nudit, ale už... už se blížíme k zajímavějším částem. A jste-li líní komentovat, vězte, že vás za to nenávidím, tak alespoň hlasujte v anketě ˘^˘/ Luv ya all.



"Hotovo?"Yuu zněl přesně tak, jak jsem předpokládal - v jeho hlase byl patrný tón vítězství a škodolibosti.
"Hmm…"brouknul jsem, stále sledujíc svůj odraz v zrcadle. Yuu odhrnul závěs a já zjistil, že kromě něj tam nedočkavě postávají i ony dvě prodavačky, jež si v okamžiku, kdy na mně spočinuly jejich pohledy, přitiskly ruce s perfektní manikúrou k ústům, podívaly se na sebe a protáhly: "Jsi tak roztomilýýýý!"
Nic jsem na to neřekl, dokonce jsem se ani samolibě neusmál, jak jsem původně chtěl a povedlo se mi tvářit se znuděně a uraženě.
"Ale pořád tomu něco chybí…"blonďák mě zkoumal a mě se to tváří začala hnát horkost.
"To proto, že má pořád moc chlapecký obličej,"řekla ta s krátkými hnědými vlasy, popadla mě za ruku a táhla za sebou, "Ryo, nalíčíme ho!"
"Co?! Ne-ne-ne!"pokoušel jsem se jí vytrhnout, ale na to, že vážila snad 40 kilo i postelí měla překvapivě silný stisk. Vražedně se na mě podívala a donutila mě tím pohledem zmlknout a nechat se usadit na židli. Druhá, ta, která se s největší pravděpodobností jmenovala Ryo, mezitím odněkud vylovila taštičku, z níž začaly tahat šminky a dohadovat se, co a jak použijí.
Šlehnul jsem bezmocným pohledem po Yuuovi, čímž jsem ho vlastně žádal o záchranu, ten blonďatý zrádce se ale ležérně opřel o stěnu a pobaveně celou scénu sledoval.
"Za tohle zaplatíš,"zasyčel jsem na něj a odpovědí mi byl zářivý úsměv.
Ryo a Maki (jak se zřejmě jmenovala ta druhá) nebo chcete-li slečna Yamada a slečna Aomori, kolem mě dobrou hodinu tancovaly, nanesly mi na tvář snad šest vrstev make-upu, použily čtyři odstíny modrých stínů a rozplakaly mne, když se snažily o nanesení tužky. Vyfasoval jsem taky umělé řasy, tunu lesku na rty, na hlavu mašli, a když skončily, připadalo mi, že moje hlava váží o dvě kila víc.
Docela jsem se děsil toho, co uvidím v zrcadle a děsil jsem se právem. To, co na mě koukalo, jsem totiž rozhodně nemohl být já. Nevím, čím mě ty dvě čarodějnice zaklely, ale pozbyl jsem poslední zbytky mužnosti, dokonce i chlapeckosti a v klidu bych si mohl dojít na dívčí toalety a nikomu by to nepřišlo divné.
"Kdybych si nebyl jistý tím, co schováváš pod sukní, normálně bych tě sbalil,"oznámil mi Yuu, který se za mnou přikradl.
"Kdybych se nebál, že si rozmažu make-up, nakopal bych tě do prdele,"oznámil jsem mu pro změnu já s obličejem profesionálního hráče pokeru.
Rozesmál se, stejně tak obě prodavačky-amatérské kosmetičky se začaly uculovat, jen já si stále nebyl tak docela jistý, co bych měl vlastně cítit. Připadalo mi, že veškerá má mužská hrdost, kterou ve mně otec a jeho přísnost vychovali, byl spláchnuta vodami Mogami a právě teď někde u Sakaty odtéká do Japonského moře. Možná, kdybych řekl rybářům, vylovili by ji a dovezli zpět? Na druhou stranu bych lhal, kdybych řekl, že jsem se dnes nebavil a návštěva tohohle obchodu, ač nečekaná, se mi docela líbila. Byl jsem si vědom, že jako kluk jsem nic moc… ale jako dívka? Hm, asi budu narcis.
"Nad čím dumáš?"Yuu na mě koukal, čistíc si brýle o lem košile, blond vlasy napadané v očích.
"Že tě asi začnu nenávidět…"povzdechnul jsem si rezignovaně.
Blonďák se jen uculil, nasadil si brýle na oči a začal prohledávat svoje kapsy, což mi nepřišlo jako činnost tak zajímavá, abych jí věnoval pozornost, a raději jsem se dále shlížel v zrcadle.
"Tak jo, štěně, sundej to, jde se,"prohlásil z ničeho nic a odhodlaně se odlepil od stěny. Poklesla mi brada, nakolik to jen vrstva make-upu dovolovala a nevěřícně jsem se na něj zadíval: "Po tom všem… po vší té psychické tyranii, jež jsi mi uštědřil, po všem fyzickém utrpení, to je všechno?"
Zpola pobaveně, zpola nechápavě zvednul obočí: "A cos čekal? Že tě přihlásím do Japonsko hledá Miss?"
"Třeba. Myslím, že chápu, jak se ty holky tam musí cítit,"brblal jsem, ruce si natruc křížíc přes hrudník.
Otevřel ústa, že něco řekne, ale já zvednul ruku na znamení, ať drží zobák nebo ho zmlátím kabelkou. Nebo mu do očí nastříkám lak na vlasy. A to bolí. Já to vím.
Už.
Zaplul jsem opět do kabinky, kde jsem se uvedl do původního stavu, což mě sice lehce šokovalo, ale kdesi v hrudi jsem cítil příjemně hřejivý pocit, že jsem to zase já. Nezajímavý, nevýrazný, naprosto průměrný Japonec středoškolského věku s modrými stíny na víčkách. Šaty jsem předal do rukou dvojici prodavaček, které se celou dobu usmívaly od ucha k uchu, a zdálo se, že jim ani trochu nevadí naše troufalost, s níž jsme přišli a s níž zase odcházíme.
Když jsme stanuli v ulici, byla obloha podstatněji tmavší, ale nijak jsem na to nedbal. Obeznámil jsem rodiče s tím, že přijedu později, na což reagovali - hlavně otec tedy - dost popuzeně. Situace naprosto nečekaně zachránila matka, která navrhla, abych tedy přespal u Yuua. Tím překvapila jak mne, tak otce, který byl tak šokovaný, že se ani nezmohl na odpor. Byl to příjemný pocit, nebýt svazován strachem, že opět dostanu vynadáno za sebemenší prohřešek.
Alespoň dnes ne, tedy.
Příjemně unaven, nechal jsem se vést Yuuem, který byl stále stejně energický a udržoval neměnné, ostré tempo. Ani jsem se neptal, kam to jdeme, nebyl jsem si jist, chci-li to vůbec vědět.
Atmosféra okolo se začala měnit, ač nedovedu přesně popsat jak. Najednou jsem cítil, jako bych opouštěl jeden svět a vydával se do druhého, podstatně reálnějšího.
"Yuu, jsme vůbec ještě v Harajuku?"doběhnul jsem ho a snažil se udržet s ním krok.
"Ne, už ne,"odvětil prostě, když kmitnul očima mým směrem. Naše pohledy se na zlomek vteřiny střetly a já bych přísahal, že za sklíčky brýlí přeskakovaly jiskřičky dětského pobavení.
"A kam jdeme?"až nyní jsem začal pociťovat skutečnou únavu a dal bych cokoli za to, abych se mohl na chvíli posadit a natáhnout si nohy.
"Představím ti kamarády,"rukou mi vjel do vlasů, které v přátelském gestu pocuchal, zatímco mu na rtech pohrával spokojený úšklebek.
Ta slova mne zarazila. Nebyl jsem si vědom toho, že by měl Yuu jiné kamarády kromě mě, ač to bylo naprosto přirozené. Nikdy o žádných kamarádech nemluvil, tak kdo jsou ti lidi zač? Proč mi o nich neřekl? To jsou pro něj tak nepodstatní? Anebo jsem pro něj tak nepodstatný já, že se ani neobtěžoval?
Stáhlo se mi hrdlo a veškerá dobrá nálada byla ta tam. Neměl jsem právo se hněvat, ale přesto jsem se zlobil, byl jsem uražený a dotčený.
Náhle jsem se zastavil, ruce složil na hrudi v gestu, kterým jsem chtěl působit patřičně hrdě, ve skutečnosti jsem se jím spíš chránil. Yuuovi trvalo ještě několik dlouhých kroků, než si uvědomil, že za ním neklopýtám, zmateně se rozhlédl kolem, a když na mě spočinul jeho pohled, zvedl obočí v němé otázce.
"Představíš mi kamarády?"mne samého překvapilo, jak jsem byl jedovatý, "Víš, je zvláštní, že ses mi za celou dobu o žádných nezmínil."
Vypadal lehce zmateně, jakoby si snad nebyl vůbec vědom toho, co učinil. Teď to byl on, kdo vypadal jako hloupé štěně, ale já si ten pocit triumfu nad jeho cool vystupováním ani trochu neužíval.
"Asi jsem zapomněl,"zněl nezvykle mírně.
"Aha,"uchechtnul jsem se, "Oni se lidé obvykle zapomínají zmínit svým nejlepším přátelům o jiných kamarádech, že? Anebo počkej, když už jsme u toho… jsem vůbec tvůj nejlepší přítel? Nějak si nevybavuju, že bys mi kdykoli dal najevo, že ti na mně záleží."
"Co to sakra…"zakoktal se a zvolna se ke mně blížil, "Co to sakra meleš? Slyšíš se vůbec?"
"Slyším se zatraceně dobře, Yuu. Nebo máš pocit, že všichni okolo tebe jsou hlupáci a jen ty máš pravdu a jsi nejvíc nad věcí?"nekřičel jsem, ač všechno ve mně ano. Takový vztek jsem dlouho neměl. Možná nikdy.
"Co to do tebe najednou vjelo?"už byl skoro u mě a chtěl mě chytit za ramena, já se mu však vysmeknul a ustoupil o krok dozadu.
"Možná se mě trochu dotklo, že mi mezi řečí oznámíš, že mi představíš přátele, ač ses mi o žádných nikdy nezmínil. Možná si najednou nejsem jistý, co všechno jsi mi zapomněl povědět."
"Chováš se jak hysterka,"zamračil se a jeho oči potemněly. No a co, ať se klidně postaví na hlavu, jediný, kdo má právo se tu vztekat, jsem já.
"V tom případě nechápu, proč tu se mnou pořád jsi?!"vmetl jsem mu do tváře a než jsem si stačil řádně promyslet své jednání, otočil jsem se na patě a zamířil pryč.
Jediným dlouhým krokem byl u mě, chytil mě za paži a otočil k sobě. Pokusil jsem se jej odstrčit, ale byl o dost silnější než já, takže se mi povedl pravý opak - místo od něj, jsem se dostal těsněji k němu, až se naše těla dotýkala.
Bylo mi to nepříjemné, být mu až tak blízko. Rozbušilo se mi srdce a dech ztěžknul.
"Začni sakra uvažovat hlavou a uklidni se nebo ti jednu vrazím,"tak ledový hlas. Tak známý výhrůžný tón. Po celém těle mi naskákala husí kůže a žaludek se stáhnul ve známé hrůze, z plic byl vytlačen veškerý vzduch a já na několik vteřin zapomněl, jak se dýchá. Cítil jsem, jak mne pálí slzy a jak jsem se po celém těle roztřásl.
"Kouheii?"jistěže si toho Yuu všimnul, když jsme stáli tak blízko sebe. Najednou jsem jeho hlas zase poznával, byl stejný jako vždycky, jen o něco příjemnější s podtónem starosti.
Pokusil jsem se mu vysmeknout, chtěl jsem se otočit zády a pokusit se tak zarýt zbloudilou slzu, jež si našla cestu po mé sinalé tváři. Ten náhlý děs pomalu ustupoval, ale přesto jsem se třásl jako osika.
Nedovolil mi se od něj vzdálit, donutil mě podívat se mu do očí. Byly zmatené tolik, co moje vyděšené. Pochopil to. Stačila mu sekunda, aby si uvědomil, co řekl, aby se rozpomněl, jak těžce snáším zlost a výhružky. Mám pro to své důvody, mám je všude po těle.
"Promiň…"hlesnul zahanbeně a než jsem stačil cokoli říct, přivinul si mě k sobě. Zaskočilo mne to, ale připadal jsem si v bezpečí. Jeho teplá náruč jakoby mne mohla ochránit před světem. Přivinul jsem se k němu a jen těžko se mi přesvědčovalo sebe sama, abych se nerozplakal, tentokrát však úlevou.
Nedbali jsme na to, že se objímáme uprostřed ulice. Yuu byl dostatečně hrdý a já měl hlavu ukrytou v jeho svetru. Položil mi ruku na hlavu a začal mi prsty jemně vískat ve vlasech, zatímco druhou měl položenou na mých zádech.
"Promiň, že jsem ti nadal,"zahuhlal jsem mu do hrudi se zavřenýma očima, "Nevím, proč jsem tak vybouchnul, jsem asi unavený."
"V pohodě, štěně,"ujistil mě, "Prostě jsi na mě celý dnešek ani jednou nekřičel, musel sis to vybrat."
Vyloudilo mi to úsměv na tváři, odtáhnul jsem se od něj a spatřil, že i on se usmívá. Neomluvil se mi, dostatečnou omluvou bylo to objetí. Nikdy předtím mě neobjal, nikdy předtím mě nenapadlo, že bych si mohl v jeho náruči připadat tak dobře.
"Tak mi pojď představit ty tvoje slavný kamarády,"praštil jsem ho přátelsky do ramene. Zasmál se a chytil kolem ramen: "Tak jdem. Je to už jenom kousek."


 


Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 9. listopadu 2013 v 1:19 | Reagovat

Už jsem se zmínila, jak zboňuju tuhle povídku? je prostě úžasná! :))
Nádherný díl... celou dobu jsem se tak lehce usmívala, občas smíchy vyprskla, u konce mi bylo Kouheie opět líto...
Ale musel v těch šatech vypadat úžasně... a ještě ty šminky :)) Ještěže přespává u Yuua, na což se taky moooc těším :) A taky na ty kamarády... jsem zvědavá... :D
A závěrečné objetí... *rozpustila se*
Těším se na další díl! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama