Memories

24. července 2013 v 1:30 | Arzeny |  Jednorázové povídky
Jsem zpět miláčci.
Pravda, vrátila jsem se sice už v neděli v noci (respektive v pondělí ráno), ale byla jsem tak líná a unavená, že jsem nebyla schopna napsat takovej ten můj slíbenej "report" o Rakousku. Později ho dopíšu. Možná.
Teď ale k věci. Dnes jsem koukala na film. Dostala jsem nutkání něco napsat a bylo to právě tohle. Je to inspirované tím filmem, ale zároveň mými vlastními občasnými pocity. Je to jen kraťučká povídka, spíše pocitovka, než dějovka. Je to sepsané během deseti-patnácti minut. Pořádně jsem to po sobě nečetla, nemám na to náladu. Je to psané divně. Občas spisovně, občas nespisovně. Podle pocitů. Však uvidíte..
Snad se vám bude líbit (a nezapomeňte zanechat komentář ^^)


Děsivé vzpomínky.
Plačící dítě. Hysterická matka. Padající talíř. Hlasitá rána. Dítě si zakrylo uši a začalo plakat. Matka začala křičet. Muž seděl na pohovce. Koukal z okna. Pršelo. Byl večer.
"Sklapni už! Přestaň řvát ty spratku nevděčnej!" křičela po dítěti matka. Brek ještě zesílil.
"Přestaň řvát! Půjdeš na ulici! Já tě nechci!" spustila hysterický pláč. Křičela, mlátila se vším kolem sebe. Několik talířů se s hlasitou ránou roztříštilo na zemi. Dítě pořád nepřestávalo. Brek stále sílil.
"Přestaň! Přestaň! Zmlkni už! Nikdy ses neměl narodit! Zmiz z mýho života! Zničil jsi mi ho! Zničil jsi mě!" křičela s pláčem, sesunula se k zemi. Na kuchyňské desce nahmatala nůž.
Přišla k dítěti. Nebezpečně sekla s nožem poprvé. Minula. Muž stále seděl na pohovce a koukal na dešťové kapky, stékající po okně. Sekla podruhé…

Prudce jsem se posadil na posteli. Byl jsem zpocený, trhaně dýchal a nemohl nabrat pořádné množství kyslíku. Tekly mi slzy, černé vlasy jsem měl přilepené k vlhké tváři. Tílko jsem měl durch mokré, peřina byla zkopaná na zemi.
Snažil jsem se uklidnit. Prsty jsem si zapletl do vlasů, bezradně se opřel o stěnu za mnou. Zakřičel jsem.
"Dej mi už pokoj! Zmizni z mé hlavy, nesnáším tě!" praštil jsem pěstí do vedlejší zdi. Nebezpečně to zadunělo a rukou mi projela ostrá bolest
"Sakra!" zaklel jsem. Nevědomky jsem si přejel po jizvě mezi krkem a ramenem. Dlouhá jizva, připomínající mé příšerné dětství, mou příšernou matku a ještě horšího otce. Pyšnila se na mém krku, jako vzpomínka, co jsem byl dřív, co jsem teď a co budu i v budoucnu. Dítě, které nikdo nechtěl. Zmetek, který se neměl narodit. Jen nějakej potkan v kanálu.
"Nech mě už být…" složil jsem hlavu do dlaní a poraženecky se rozplakal. Už jsem neměl sílu. Vyčerpal jsem všechno, co jsem měl. Nemohl jsem dál, takhle ne. Noční můry z dětství mě neustále pronásledovaly, nedaly mi pořádného spánku, který jsem tak potřeboval. Každou noc, každé ráno i každé odpoledne jsem se budil zpocený, vyděšený a vyčerpaný.
"Co jsem ti udělal? Proč mě takhle týráš?" pořád jsem mluvil. Malé kapky z mých očí padaly do polštáře a vpíjely se do něj. Rozplynuly se, stejně jako mé sny a přání, které jsem kdysi možná měl.
Svítivě modré oči jsem upřel do protější zdi. Pak až jsem si všimnul. Seděl vedle mě. Ten chlap, co mi nedal pokoj. Neustále za mnou chodil, jako pes. Říkal, že mě potřebuje. K čemu? Nikdy jsem nic nedokázal a ani nedokážu. Tak co po mně chce?
"Jsi v pořádku?" zeptal se opatrně. Vztekle jsem po něm hodil jeden z polštářů.
"Nech mě bejt! Nechoď za mnou, přestaň mě pronásledovat, jsi jako ta noční můra! Dej mi pokoj!" byl jsem rozčílený. Vlastně jsem ani taková slova nikdy říct nechtěl.
"Ale já tě potřebuju. Nemůžu odejít," zašeptal a sklonil hlavu.
"Přestaň plácat nesmysly a zmizni. Nechci tě už vidět…"
Sklonil jsem hlavu, ruce položil na kolena a snažil se přestat myslet na to, co se stalo.
"Ale já nemůžu. Máš něco, co jen velmi málo lidí na tomto světě. Proč si toho nevážíš? Proč to nechceš? Proč nechceš pomáhat? Jsi jiný. Jsi jedinečný!" nedal se odbít.
"Můžeš sklapnout, zvednout zadek a prostě odejít?" snažil jsem se být klidný. Zhluboka jsem dýchal, nicméně nádechy byly jasně trhané, stále mi po tváři stékaly kapky potu.
"Ne," odpověděl prostě. Vytočilo mě to. Hrubě jsem jej chytil za ruku.
"Co po mě chceš?! Tohle? Tak si to vem, já to nechci! Je to zlo! Chceš, abych to udělal?! Dobře!" zakřičel jsem na něj.

Hlavou se mi začaly míhat obrazy. Jen útržky vzpomínek toho neznámého. Nebyly hezké. Přišel o svou rodinu.
Plačící kluk, ve školní uniformě klečel na silnici: "Mami! Tati! Prosím! Vstaňte! Ne! Vzbuďte se! Prosím!" Křičel. Rodiče stále nehybně leželi na cestě.

Z nosu mi začala téct krev. Škubal jsem sebou, nemohl se nadechnout. To už ale druhý prudce škubnul s rukou a vytrhnul mi ji z drtivého sevření.
Vyčerpaně jsem se svalil na postel, vyděšeně koukajíc do zdi nad sebou. Sotva jsem popadal dech, sípal jsem a kašlal.
Ne, na tohle jsem neměl. Na tohle jsem byl asi moc velký slaboch. Zavřel jsem oči.

Dítě hlasitě zakřičelo, když mu projelo ostří nože kůží mezi krkem a ramenem…
 


Komentáře

1 Hin :3 Hin :3 | 24. července 2013 v 8:37 | Reagovat

..♥ teším sa na ďalšie tvoje poviedky~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama