Dir en grey - Garden

1. dubna 2013 v 12:15 | Daiko |  Hudba
Tenhle článek vznikl na popud náhlého nutkání si tu píseň i PV pustit, snad už tak po osmé za sebou. Je proto velice pravděpodobné, že nebude moc dávat smysl. Ale na to už jste si asi zvykli (i, protože nepřestávám doufat, že by sem mohla zavítat i osoba mužského pohlaví, protože j-rock není ryze dívčí záležitostí... just NO).

Garden je z prvních Dir en grey počinů, zvukem se pomrěrně přibližuje dřívějším La:Sadie's. Kyo má mladý hlásek, nevyzpívaný, bez praxe. Spoléhal se jen na svůj talent a evidentně to stačilo k vytvoření songu, který jednak dláždil cestu jejich budoucímu úspěchu, druhak ho nemůžu vyhnat z hlavy. Možná je to i nenáročnou melodií a rychlým, svižným tempem, kterým disponuje a v poslední době, kdy jediné, co dovedu, je číst nebo hledět na dorama, je to to pravé pro mé uši. Uchyluju se ke starším Dir en grey skladbám a snažím se sama sebe přesvědčit, že to není z deprese, jež na mě sedla v souvislosti s nadcházejícím koncertem.
Mám ráda zvuk Toshiyovy baskytary, protože mi připadá tak příjemně známý, i když se v průběhu let měnil.
Je to až neuvěřitelné, když hledíte na ty kloučky na videu a pak se podíváte na něco z jejich stávající tvorby - uvidíte, jak se změnili, jak vyspěli, zestárli, jak se zlepšili a zhoršili - jak v čem a záleží na úhlu pohledu, of course. Snad jen Shinya pořád vypadá jako antická bohyně.
Kyo není ani tak Kyo, jako spíš Lady Kyo, Kaoru a Dieho mám od sebe problém rozeznat, ale to mi vydrželo doteď. Tak nějak mi připadají podobní, mají společné rysy obličeje a ke všemu jsou to oba kytaristi. Což je z dalších důvodů, proč mám ráda Vulgar a Merciless Cult období - Die měl červené, Kaoru blond vlasy.
Jistě, když byli prudce vizuální (a to jsou ty doby, kdy většina z vás běhala s holým zadkem a stavěla hrady z písku *ne, nemluví z vlastní zkušenosti ehm*), měly Kaoruovy vlasy fialovou barvu, a taky nosil jiný účes, než Die. Tahle věta nedává moc smysl, ale to nevadí, protože všichni ví, co jsem chtěla říct.
Prostě je hrozná zrada, že mají teď stejnou barvu vlasů a já je mohu odlišovat jen na zálkadě tetování, což jistě není hodno někoho, kdo se nazývá Dir en grey fanouškem.
Ale mám ráda celou jejich tvorbu a baví mě pozorovat, jak se v průběhu těch patnácti let měnila. Ale i když teď docela jiní, než před lety, pořád jsou to Dir en grey. Pořád je tam Toshiya, kterého já si vybavuju jako nevinné pískle z Ain't afraid of die fotky, ten Toshiya, který si na It withers and withers roztrnul tričko a my s Arz s mentálním nosebleedem zcela fyzicky odskočily metr od televize. Pořád je tam Die, kytarista, jehož jméno čte každý jinak, ten, který má epické hadí tetování na pravé ruce, pro mě neustále s červenými vlasy a výrazně namalovanýma očima. Je tam Kaoru, jehož jméno v jednom kuse píšu Kaoiru, velký Lídl-sama, Japanese zombie hero. Shinya, nejkrásnější stvoření na světě, i když někdy tvrdím něco jiného, bubeník, co se před fans schovává za drum setem, co se ani nevleze na stage. Je tam Kyo, jehož hlas se měnil, ale pořád zůstával stejný a já ho miluju jak v Garden, tak v Rinkaku.
Bože, já jsem cíťa.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama