Koncert OROCHI 24.3.2013

25. března 2013 v 16:18 | Daiko |  Kultura
Nakonec dal Gackt a mně bylo dovoleno odjet 24.března, po boku s otcem, do Prahy, kde se konal - nečekaně - koncert Orochi, vizuálních rádoby samurajů, na jejichž hudbu jsem byla obzvláště zvědavá a těšila jsem se, jak malé gacktě.
Ale hezky popořádku.
/Edit: Tak prý to má přes deset stránek. Are you fucking kidding me? o.O Příjemné čtení...

Prve jsem se probudila ve dvě hodiny ráno, chvilku přemýšlela, kdo jsem a kde jsem, než jsem znepokojeně zaznamenala, že mě bolí v krku. Ale to jako... vážně bolí. Nemohla jsem polknout a pokoušela se o mě panika, jakože, jak s tímhle přežiju na mrazu, jak s tímhle budu užívat koncertu. Ač nerada, došla jsem si pro jakýsi Orofar ve spreji, něco naprosto nechutného, co nikdy nepoužívám a snad celý si ho vyšplíchala do krku a celé to doplnila o horký zábal a modlitbičku k bohům j-rocku, že nemoc by si mohli nechat pro sebe.
Nakonec jsem zase usnula a tentokráte mne probudil budík a půl šesté. Znepokojeně jsem shledala, že bolest v krku neustoupila a do toho všeho ještě dost chraptím, a když nechraptím, tak nemluvím. Celý svůj pobyt v koupelně jsem strávila samomluvou, ve snaze donutit hlasivky spolupracovat. To se mi nakonec jakž takž povedlo, takže na tramvaj jsem odcházela sípající, ale šlo mne slyšet.
Celou cestu ve vlaku si ze mě otec dělal srandu: "Neřvi na mě!" nebo "Nemusíš na mě hned křičet!" když jsem se mu pokoušela něco říct. Haha, fakt funny -.-
V jedenáct jsme dorazili na nádraží, sraz s Dorian, Shilly a Shizí (//Shizí? je to Shizí? snad se to tak píše) byl až ke dvanácté, takže jsem papá odtáhla do Claire's, kde jsem se pokoušela z něj vyloudil takovou tu náušnici s řetízkem, leč marně. Nakonec jsem donutila jít se mnou do knihkupectví, kde jsem s nevírou zjistila, že vyšel třetí díl mé nejmilovanější knížky Lhář, bez níž jsem si následující leta života nedovedla v tu chvíli představit, takže přišlo na řadu škemrání, psí pohledy a pádné argumenty, proč Lháře prostě potřebuju.
Nakonec ho mám, tehe.
Nějakou dobu jsme ještě chodili po nádraží, než jsem konečně zřela Shillynku a Dastynku. Přivítaly jsme se, pak jsme došly pro třetí ženu a Dasty ještě pro Ningya (//a teď jsem vážně bezradná, jak se to píše), který s námi ale nejel na koncert, jen byl tak laskav a ukázal nám cestu do Japashopu, ač šel hrát fotbal.
Ještě předtím jsme však opět udělali nálet na Claire's, kde si Dasty koupila stylové neonově zelené kšíry - totiž kšandy -, které si samozřejmě musela hned v metru nasazovat, takže jsme umírali smíchy, především pak z pohledů naproti sedící dvojice mladíků.
Metrem jsme dojeli na Dejvickou, kde nastal zásadní problém, totiž kudy se dostat do Japa. Jen díky Shilly *kuck kuck* a její orientaci jsme nakonec dorazili, kam jsme potřebovaly (y, protože Ningyo se odpojil). Samozřejmě, nakoupily jsme Pocky, já vzala ještě hůlky pro Miu a po dohodě s Shillynkou jsme koupily takové divné, těžko pojmenovatelné cosi, co Dasty překřtila na Gackta. Bylo to hrozně drahé a vlastně to vůbec nebylo dobré, ale stejně jako většinu japonských jídel, prostě jsme to sežraly a kdyby mi někdo nabídl znova, skočím po tom.
Není to ani tak v tom, že by mi japonské jídlo nechutnalo, ale je to spíš nezvyklé a exotické, takže u toho nelze jasně říct, zda mi to chutná nebo ne. Proto japan pochutiny dělím na to, co bych si ještě dala a co bych naopak nikdyvíce nevzala do úst.
V Japashopu jsme pak potkaly trojici slečen, evidentně mířících na koncert, což jim samozřejmě Shillynka hned ve dveřích musela oznámit. "Jdete na Orochi!"
Jedna měla Uru-pantsu. Docela se divím, že si po tom stání v mraze nevezla nožky domů zvlášť O.o
Nákup v japashopu, už však bez těch snadrýžových gacktích sltačovacích věcí.
Dále jsme zamířily tradičně do McDonald's, kde jsme zkejsly na pěkně dlouho. Neměla jsem vůbec hlad, takže jsem si ani nic nedala a jen jsme tak kecaly... Řeč přišla na Gackta, Manu a Malice Mizer, řešily jsme, jaké songy máme rády, že nám Gakuto na MM dob připomíná Brandona Lee z Vrány a že v Bunraku je prostě k ošukání.
Pak jsme se s Dasty zvedly, že půjdeme na záchod, upravit si vlasy, oči, a tak podobně. Zasekly jsme se u turniketu (jestli tak toho žrouta peněz lze nazvat), u kterého nám pořádně dlouho trvalo, než nám došlo, že bere jen desetikorunové mince.
Prostě trapas.
Ale připadám si jako rebel, prošly jsme jím spolu. A prý, že se to nedá, cc.
Byly jsme fascinovány tím, že záchody jsou v McDonald's ve větší místnosti, než ty u nás doma, a pak se Dasty (a já vážně nemám tušení jak se jí to povedlo nebo co tam sakra dělala O.o) zasekly dveře a nějak jí nešlo dostat se ven. Ale řekla bych, že to byla jen Gacktí pomsta za to, že jsme o něm ne vždy mluvily hezky.
Po nás se na toalety odporoučely Shilly a Shizí, zůstaly jsme s Dorian u stolu samy a vedly konverzaci o Diru
Díky :')
Pak jsme snad ještě seděly a mluvily nebo se možná zvedly a šly do New Yorkeru, jenž jsme celý prošmejdily a málem osleply z množství barev všude kolem. Našly jsme však spoustu j-rock věcí a na eskalátorech si pak udělaly drobné shrnutí:
všechno růžové, je hide
všechno černé a všechny kříže, jsou Mana
všechno latexové, je Gackt
všechno roztrhané je vizuální
a potom, co jsme potkaly starší paní s jasně červenými vlasy, jsme shledaly, že i ona je j-rocková a vizuální.
Cesta nás dál vedla přes nádraží a já potom v hale pořídila dvě úžasné fotky:

A pak už se konečně jelo směr Matrix. Trošku jsme bloudily, nakonec jsme však dorazily na místo, kde bylo už lidí jak... prostě jich tam bylo moc. Dík Gackt za Doriančiny známosti, aneb - kouzlem jménem Durcenwe jsme se ocitly zhruba vepředu. Trochu se debatovalo, seznamovalo, pak se ve vjezdu objevilo nějaké modré auto: "Hele, Ushiwaka to tůruje." Auto to otočilo a odjelo: "Ushiwaka viděl, jak málo je tady lidí, tak se na to vysral."
Ač jsme to nečekaly, stihly jsme příjezd skupiny. Ta rozpačitost davu nešla nepostřehnout, všichni vypadali, že nevědí, jestli se za nimi mají s fangirlistickým křikem rozběhnout nebo dělat, že tam nejsou. Nakonec jsme po nich jen tak pokukovali a přemýšleli, kdo je kdo. Každopádně, jeden z nich (a snad to byl doopravdy Ushiwaka :D) měl sexy leopardí kožich.
Pánové zmizeli, my čekali v mrazu, poskakovali a nadávali, než se konečně otevřely dveře a nastala ta vražedná část... dav se musel procpat do těch úzkých futer. Což by nebyl zas taký problém, jenže to by se houf dam a mladých pánů nesměl změnit ve smečku vlků, hladovějících po osahávání japonských hudebníků. Téměř jsme se zabili, ale nakonec se nám povedlo uložit si věci do šatny, nechat si dát tiskáto od ženské příjemné jak vřed na prdeli a zaujmout místo.
Stála jsem v druhé řadě, v průběhu koncertu jsem se pak nějakým zázrakem posunula do třetí, ale ani tak moc mi to nevadilo, protože jsem viděla dobře a nemám zas takovou potřebu si nechat dát do držky nebo ošahávat chlapy na pódiu. Což neznamená, že jsem to nedělala nebo že to dělat nebudu.
Dvakrát nám tam pustili kouř ("Tyvole, to je hrozný, ten kouř strašně vysušuje v krku, se nedá vůbec řvát." "Možná proto ho pustili."), než končně zazněla hudba a Orochi nastoupili.
První dotančil bubeník jehož jméno nevím a stydím se, že ho nevím, protože byl už od pohledu hrozně sympatický a usměvavý a kdyby ho od nás nedělily bicí, jsem přesvědčená, že by se nechal osahávat.
Po něm, tuším, Yukimura? Už vážně nevím.. ale řekněme že ano. Takže z Yukimury jsem byla unešená, byl hrozně nádherný. Sice na sebe nenechal skoro vůbec chytat, ale nějak mu to nemůžu mít za zlé, protože on byl tak strašně krásný, že bych se až bála na něj chytnout, aby se nerozpadnul. Asi nejvíc z všech j-rockerů, co jsem měla tu čest vidět, se nejvíc blížil těm vyphotoshopovaným photoshootům, kde vypadají všichni jako z jiné planety.nádherný fotogenický Yukimura, za foto thx to Shilly
Pak přišel asi další kytarista, nevím, jak se jmenuje. Ale byl to takový klouček, jakoby si odskočil z vyučování někde na střední, aby odehrál koncert. Takové hubené a křehké tělíčko a milý obličejík, byl drobounký, ale šíleně sympatický a usměvavý. V jednu chvilku mu spadlo ramínko, měl takové to průhledné. Říkám to každému a nevím proč, možná mám nějaký fetiš, ale přišlo mi to strašně zlaté. V jednu chvilku naklonil kytaru a jedné slečně se mu do kolíků na ledění zamotaly vlasy. Taková pocta.
Pak Shin, můj nejoblíbenější člen. Já vím, že vůbec není hezký, ale nemůžu si pomoc, prostě je mi sympatický a navíc je to basák s růžovými vlasy, za to má tolik bodů k dobru, že to ani jinak nejde. Ten se celou dobu usmíval, byl asi "nejkomunikativnější" (if you know what i mean) z celé skupiny, pořád na sebe nechal sahat, na obličej, na vlasy, dokonce komusi políbil ruku. Zlatý byl.
Tak, jako většina hudebníků pohlíží na dav jako na masu, nehledí na jednotlivce, ale celé publikum bere jako celek, on navazoval oční kontakt, usmíval se na lidi, ukazoval na ně (což není zrovna nejšťastnější, protože když takhle ukázal na mě, chtělo se mi utéct, protože jsem si připadala hrozně trapně) a chytal je. Na mě samotnou se několikrát podíval a usmál se, což oceňuju, protože je to takové... milé. Stejně jako když se usmíval Rookie - když vidíte takhle někoho se smát, prostě musíte taky a hned máte lepší pocit.
Několikrát mne vzal za ruku, a když se potom dotknul někoho jiného, neubránila jsem se pocitu: "Ty mě podvádíš?!"
Jsem prostě ztracený případ :D
A když se loučili, chytil mě za paži, nyuu~
Ale sakra, kde to jsem? Už se loučím a Ushiwaka ještě nenastoupil.
Zkrátka, když přišel Ushiwaka, byla jsem zvědavá, jelikož Dé a Nexus a ještě hafo lidí říkalo, jak je strašně škaredý a šeredný, a že když se řekne, že jsi ještě škaredší než Ushiwaka, je to pořádná urážka. Čekala jsem nějakou zrůdu a on byl Ushi vlastně moc hezký chlap.
Jen mi připomínal kachnu.
A ne kachničku, jako je Uruha, na férovku, Ushiwaka vypadal jako kachna, ale jako pěkná kachna.
Taky se nechal docela osahávat, obzvláště Shilly jej neustále chytala za ruku a on se jí vždycky musel vytrhnout, chudák :D Ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo, dokonce i statečně odolával osahávání od Nex, za což má u mě 100 bodů. Byla jsem na něj zvědavá, na jeho hlas, protože na nahrávkách zněl moc dobře, na videích z live hýkal jak kachna osel. A pak, když začal zpívat... jsem shledala, že houby slyším, protože Matrix má zvukaře na dvě věci a ani jedna nesouvisí s tím, co by zvukař měl dělat. Jeho hlas, stejně jako ten Shindyho, zanikal ve zvuku nástrojů, ale když jsem špicovala uši, zjistila jsem, že vlastně zpívat umí a moc dobře se poslouchá. Nebylo to ani tak hudbou, jako spíš jeho hlasem, který dokresloval takovou tu silně japonskou atmosféru. Orochi nemohli mít lepšího vokalistu.
Vtipné bylo, když nám Ushi cosi říkal engrish. Jeho engrish, to je spíš ENGRISH protože takhle blbě nemluví ani Sugizo, a to je co říct. Mluvil po slabikách, což je u japonce docela pochopitelné, ale vážně mu nešlo vůbec rozumět, takže nám něco řekl, evidentně očekávajíc reakci a... ono bylo hrobové ticho a nikdo nevěděl.
Tosh ale, nakonec to nějak dopadlo.
Celou dobu hráli samé energické písně, což na jednu stranu bylo dobře, protože publikum neusínalo, na druhou stranu mě z toho neustálého shakeu hlavou a zaklínání rukama bolí, nečekaně, hlava a pravá ruka. Co bylo ale super, tak že jsme si zkusily, ty mnou odivované a nepochopené japonské formy fandění, jakože jdete rukama doprava a zase doleva, děláte kruhy v zápěstí do rytmu nebo skáčete a místo, abyste měli ruku trapně nahoře, jí jdete taky jakoby "dolů a nahoru." Nedá se to popsat slovy, ale snad každý, kdo viděl nějaké j-rock live ví, o čem mluvím.
Doteď si vyčítám, že jsem je lépe nanaposlouchala, jelikož naživo se mi jejich hudba hodně líbila. Zklamalo mne, že Ushiwaka tvrdil, jak hraje na dragon flute, taiko, shamisen a cojávímcovšechno ještě a jaksetodoprdelejmenuje a nakonec nám jen párkrát fouknul jen na příčnou píšťalku.
Ale znělo do sakra dobře a asi se na to naučím hrát, protože je to jeden z nejjaponštějších zvuků, které můžete slyšet.
Vyháněli jsme démony, Ushi čaroval s kataou a vlastně to vůbec nevypadalo vtipně, jak to zní. Poznala jsem pár písní a byla ráda, že je hráli, protože to byly zrovna ty, které jsem měla ráda.
Pak Ushiwaka prohásil něco jako "last song" a já nechápala - vždyť teprve začali! Myslela jsem a doufala, že si třeba spletl jen slovíčka, že nemyslel "last", jako spíš "next", že prostě jen neumí engrish... a ukázalo se, že opravdu myslel to, co pronesl a Orochi doopravdy dohráli.
Ankore na sebe nenechalo dlouho čekat, přišli na třetí vyřvávání a zase nahodili energický song. Ushiwaka nechal doma cingrlátka a přišel jen v bílém kimonu, které mu pekelně slušelo a já nevěděla, na koho koukat dřív. Na Shina jsem pro jistotu nehleděla ze strachu, že se na mě zase podívá a já nebudu vědět, kam s očima, tak jsem ojížděla pohledem Yukimuru a přemýšlela, jak může něco tak krásného existovat.
A pak... definitivní konec. Byla jsem unavená, bolela mne ruka a hlava a stále nevěřila tomu, že to tak uběhlo. Odsunuly jsme se s Shilly na záchod, kde jsme se upravily, a když jsme došly zpět, skupina už seděla za stolečky a dávala autogramy. Suveréně jsme si to tam nakráčely jen s lístky, že si necháme podepsat je, však ženská milá jak vřed na prdeli dvě nás poslala do patřičních mezí, že buď si něco koupíme nebo máme smůlu. Já nakonec koupila ten bolestně drahý plakát, Shillynka polaroidí fotku Shina. Mimo ni si nechala podepsat papír a to hned dvakrát, jednu várku pro Arzenku.

plakát, který stál nelidsky mnoho, jsou na něm jen off. členové, ale podpisy všech :3
Skupina pak odcapkala do zákulisí, my se s ženami zvedly a taky se odporoučely. Já, přestože původní plán zněl zmizet až o čtvrt na dvanáct, jsem tam už víc neměla co dělat, takže jsem Dasty, Shilly a Shizí doprovodila na autobus, kde jsem pak sama čekala na otce, který jel od strejdy.
"Tak co, stálo to za to?"
*přikývnutí*
"Jsi ráda, že jsi jela?"
*přikývnutí*
"Holky už jely?"
*přikývnutí*
"A jakto, že jste skončili tak brzo?"
"Heee.." *sípe*
"No to si děláš srandu!"
Ano, definitivně jsem domluvila. Cestou na vlak se to drobátko zlepšilo, jen jsem mluvila hrozně potichu a chraplala a hrozně mě bolelo v krku. Na nádraží jsem potkala zase dámy, takže jsem k nim přilezla, sdílely jsme zážitky a prohlížely fotky. Dorian a Shilly pak musely jet, takže jsme se podruhé rozloučily. Vůbec se mi nechtělo, je opouštět :// Shizí jsem tam pak nechala s kamarádem, jelikož jsem musela za papá, s nímž nám jel vlak až za hodinu. To mi ani moc nevadilo, jelikož vlak už tam čekal, takže jsme zalezli do teploučkého kupé, já rozhodnutá, že si budu číst.
Vydrželo mi to dvě kapitoly, pak jsem knížku zavřela, přikryla se kabátem a usnula jak špalek.
Cesta domů byla krutá, protože na fungování ve čtyři hodiny ráno DPMO nehraje, takže to vypadalo, že půjdeme pěšky. Nakonec jsme šli po svých jen dvě zastávky, tam jsme sedli na autobus, který nás zavezl o něco blíž k domovu. Ten kus cesty si ani nevybavuju, byla mi hrozná zima, bolela mě hlava a chtělo se mi spát. Však co vím, že mi vypadl z rukou plakát a pokusil se mi utéct.. no, nepovedlo se mu to.
Doma čekala matka, s níž jsem vedla zapálenou konverzaci:
"Uff, tak jste doma. Jste zmrzlí, co?"
*přikývnutí*
"Jdi si hned lehnout."
*přikývnutí*
"Já už budu muset jít do práce, zítra mi to povíš."
*zavrtění hlavou*
"Co?"
*zasípe*
"No to si děláš srandu?!"
Takže tak :D
Probudila jsem se o půl dvanácté, hlava mi třeští, v krku mě bolí a nemluvím. Přestože si Velikonoce nejspíš poctivě odležím, jsem ráda, že jsem jela. Byl to zážitek, bylo to úžasné a všechno tohle mi to za to stálo.
Chci poděkovat Dorian, že si mne tak vzala pod křídla; za skvěle strávený den plný j-rocku.
Chci poděkovat Shilly za všechny její bezkonkurenční hlášky (*jsme v metru, kde se začnou prát dva chlapi a Shillynčina slova: "Jdeme pryč!" to zabila*) a za skvělý den.
Díky, Shizí za neustálý úsměv na tváři, a že jsem ji mohla poznat.
Díky pánům j-rockerům, že přijeli.
Vážně děkuju J-rock fans za naražená všechna místa na těle a skvělou atmosféru.
Děkuju i rodičům, že mi to umožnili.
A v neposlední řadě chci vzpomenout na Arzen, která, ač s námi nemohla jet, tam byla - mrzla s námi před klubem v Uru-pantsu, stála přede mnou před pódiem, jela se mnou vlakem a spala mi na rameni. Dear-chan, na Plunklock jedem spolu, všechny je tam ošaháme a odvezeme si je domů. Bude nás všechno bolet, nebudeme mluvit (*což vážně není tak supr, jak jsem myslela, ale tenhle Mana-sama mode mi tolik nevadí) a budeme na to dlouho pamatovat.
Tak, jako já budu pamatovat na Orochi.
A moje peněženka taky.
 


Komentáře

1 Arzeny Arzeny | 25. března 2013 v 17:28 | Reagovat

Duchem jsem tam byla celou dobu s Vámi, miláčci :33.. <33

2 Yuki-chan Yuki-chan | E-mail | 25. března 2013 v 17:37 | Reagovat

Ó Gackte, to muselo být super :). Škoda, že jsem tam nemohla :/. No doufám, že se zase brzy uvidíme.  Máte krasné fotečky a teď jsem fakt dostávala záchvaty smíchu :D, prej příjemná jak vřed na prdeli XD. Hlavně ať už tě nebolí v krku :) a doufám, že s vámi příště půjdu.
Yuki-chan

3 Bara-chan Bara-chan | Web | 25. března 2013 v 20:08 | Reagovat

Wow, to muselo být úžasné... Sakra, měla bych se začít víc zajímat o skupiny, co jezdí sem... a dostat se na jejich koncerty :D *už se smířila, že na Gaze si bude muset dloouho počkat... a že nebudou 1. J-Rockeři, které uvidí na vlastní bulve...*
A hlavně se nám uzdrav... myslím, že se teď budu o Gacktovi vyjadřovat radši jen vlídně, ať tě v tom krku brzo přestane bolet :D

4 Sa†suki...☆ Sa†suki...☆ | Web | 27. března 2013 v 14:46 | Reagovat

tenhle článek sem přečetla až napodruhé (poprvé mě chytla žárlivá chvilka xD), vidím že den si měla (až na krk) skvělej :D
P.S. fakt žárlím *pocta pro tebe* xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama