Chrpa (J-rock fanfiction)

5. března 2013 v 0:58 | Daiko |  Jednorázové
Zítra (potažmo dneska) se pravděpodobně budu nenávidět, že jsem kdy něco takového zveřejnila.
Vlastně ani nemám depku, jak by se z té povídky mohlo zdát, jsem jen pekelně ospalá a musím se ještě naučit matiku *a místo toho píšu povídky, haha.*

Původně jsem ji chtěla věnovat Arzeny. Je tomu už dlouho, co jsem jí slíbila povídku, co ji rozbrečí, žel, tahle to nedokáže. Takže zatím Ti ji nevěnuju, zlato, ale to Ti nezabraňuje (ani komukoli jinému!) si ji přečíst.
Čtěte.

Je to moje první fanfiction vůbec a ještě k tomu je hned na takovou kapelu. Nechci ji jmenovat, nechci psát, o kom to je, protože by to ztratilo to kouzlo, které to - doufám - má.
Stejně to každej pozná.
Nejsem jejich fan, jasný? -.-


Ztemnělým bytem se jako jediný zvuk nesl pravidelný tikot hodin. Pro muzikanta jindy docela příjemný zvuk, pravidelný, tak, jako údery bicích, teď ho však znepokojoval, dráždil. Převracel se z jednoho boku na druhý, křečovitě svíral víčka, dokonce si hlavu přikryl polštářem, jen aby se zbavil toho protivného zvuku, který snad jakoby odpočítával.
Tak mu zněl.
Připadalo mu to jako časovaná bomba, jako něco, co mu s výsměchem vyměřuje čas.
Čas k čemu?
Sám nevěděl.
Tik, ťak, tik, ťak…
Vyskočil z postele, náhle plný zloby, která pramenila ze zoufalství, které si nebyl ochoten přiznat. Stanuvši na nohou, popadl budík a mrštil jím proti protější stěně.
Zvuk se mu zaříznul do uší - příliš hlasitý, příliš vtíravý a nemelodický - ale potom… klid.
Opět ulehnul do postele a zavřel oči. Přestože se mu konečně dostalo kýženého ticha, nijak se mu neulevilo.
Spíš naopak.

Doufal ve světlo. Přestože měl neustále zavřené oči, doufal, že jej probudí bodavý jas nového dne. Jenže venku bylo zataženo. Město se ukrývalo pod těžkým, šedivým baldachýnem mraků, z nějž se jako jehly sypaly dešťové kapky. Tentokrát to byly ony, kdo pravidelně bubnoval a vyplnil tak těžké, zatuchlé ticho v místnosti.
Posadil se na posteli a hleděl z okna.
Hleděl na ulici, na lidi, jak s hlavami ukrytými pod deštníky spěchají za jemu, a snad i jim, neznámými cíly, jak si ve spěchu žijí své bezcenné životy. Stejně nicotní, jak každá kapka spadená z nebe. Odsouzeni k zatracení.
Cítil vlhkost.
Dostala se k němu i přes stěny, vnímal ji i přes ušpiněné sklo, které slíbilo, že jej bude chránit před vnějším světem, že k němu nepustí jeho špínu.
Lhalo.
Tak, jako lžou všichni.

Na tváři se mu rýsovalo strniště, žaludek měl zkroucený hlady, jak několik dní nic nepožil, ale nemohl. Cokoli, co vložil do úst, vzápětí vyzvracel, nemohl se na jídlo ani podívat.
Nemohl se dívat na nic.
Položil hlavu na polštář a na tváři ho pošimraly mastné vlasy.
Přišlo to z nenadání. Dlouhou dobu nic necítil, nevnímal, nežil, prostě jen existoval. Ale náhle… hrdlo se mu sevřelo a dlaně zpotily, celý se roztřásl a v hrudi ho sevřela svíravá bolest, žaludek, už předtím stažený, se smrštil ještě víc a do spánků ho udeřila ostrá bolest.
Byl pryč.
Pevně zavřel oči, doufal, že když neuvidí šedivý svět okolo sebe, uleví si od bolesti. Objal se pažemi a stočil do klubíčka, snad aby se nerozpadnul, tak křehce si nyní připadal.
Objaly ho pevné paže.
Poznal je, poznal by je vždycky, i kdyby pozbyl veškerých smyslů, snad i kdyby zemřel. Jejich teplo a stisk, vždy plný něhy, ale zároveň ujištění o bezpečí a lásce tak bezvýhradné a tak čisté, tak nezpodmíněné a bezprostřední, že nešlo pochybovat. Nešlo se bát, mohl jen sdílet týž cit s tím, jemuž ony paže patřily, mohl se jen natisknout na klidně se vzdouvající hruď a slyšet pravidelný tlukot srdce, který snad jakoby něžně vybubnovával melodii jeho duše.
Natisknul se k němu ještě víc, cítil jeho vůni jeho kůže, cítil teplo, které z něj sálalo. Nechal se objímat, nechal hořké slzy, aby mu kanuly v tváři a smáčely povlečení.
Byl sám.

Hleděl do stropu, na praskliny a nedokonalosti, na tahy štětcem a stíny, které se začínaly prodlužovat. Natahovaly se po něm, sápaly se po drobném těle, zlověstně se ušklíbajíc nad jeho bolestí. Chytaly jej za zápěstí, omezovaly v pohybu, jako kočky usedaly na hruď a bránily dechu.
Sledovaly ho, cítil jejich hladové pohledy. Čekaly, čekaly na něj a krmily se jeho zoufalstvím.
Připadal si šílený.
A nebyl snad?

Procházel lesem.
Byl tichý, nezvykle tichý, chyběl v něm život. Zato smrt byla cítit z každého stromu, každé zaševelení listů v bezvětří bylo zašeptání smrti, jež lákala a zvala do své náruče. Konejšivé, ale definitivní.
Zvedl pohled ze země, víčka měl příliš těžká, než aby sledoval mrtvé kolem sebe. Jen teď… věděl, že je na místě. Pohled mu utkvěl na jediném náhrobním kameni, na jediném hrobě, novém, s čerstvými květinami.
Proč tam jsou?
Proč svým zdravým, proč svými pestrými barvami oslavují něčí smrt? Proč se mu tak vysmívají? Proč ony mohou žít?
Přesto je nedokázal odhodit stranou. Přesto k nim přidal další, modrou chrpu, jen jedinou, dokonalou, přesně jako byl on.
Usedl po jeho boku, ne prve, ne naposledy. Patřil tam, vedle něj, do jeho náruče. Ale teď… Objímal jej chladný kámen, do uší mu slova lásky šeptalo umírající listoví. Přesto byl přesvědčen, že je to navždycky.
"Miluju tě, Aoi…"
 


Komentáře

1 Aruru Aruru | Web | 5. března 2013 v 8:28 | Reagovat

Daikino! Já tě nenávidím! Ty svině jedna Hidetovská, růžová! Cos mi to provedla?! Cos to provedla mému Aoikovi? Jak sis to vůbec mohla dovolit?! Ty malá bezcitná ludro, to ti jen tak neodpustím! :XX............. Ale je to krasné :') (to nemění nic na tom, že ti ublížím....)

2 Bara-chan Bara-chan | Web | 5. března 2013 v 19:31 | Reagovat

Překrásné... *snaží se potlačit slzičky* Celou dobu jsem napjatě četla... a ten konec...
Tak smutné, přesto... je v tom cosi krásného...
Nádherně napsané :) A buď si jistá, že to to kouzlo má...

3 °Kira~i° °Kira~i° | Web | 8. května 2013 v 16:29 | Reagovat

Možno až priveľmi dlho som hľadala slová. Niekoľkokrát som zmazala komentár s pocitom, že nie je dostatočne dobrý na to, aby vyzdvihol tú krásu, nežnosť, cit a kúzlo, ktoré táto poviedka má. Ako jedna z mála ma dokázala rozplakať. Ako pri jednej z mála som pociťovala tak veľký smútok a úzkosť. Každá jedna veta, každá litera, ktorá vyšla spod tvojich rúk, vytvorila v skutku niečo nádherné, miláčku...
Klaniam sa pred tvojim talentom m(_ _)m

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama