Anděl

26. března 2013 v 22:29 | Arzeny |  Jednorázové povídky
Objevila jsem tu povídku zase po dlouhé době u sebe v notebooku, hluboko zahrabanou ve složkách. Někdy na začátku školního roku jsem ji psala, jakožto úkol do školy, protože máme ve třídě samé kusy retardů, co neumí psát normální slohovky a probírali jsme zrovna naturalistické téma. Byla to taková ukázka, nevím jak to nazvat.
K povídce samotné jsem se nechala inspirovat Rukiho mládím (za což bych si dala pěstí mezi oči), podle toho, co si myslím a často nad tím rozjímám.
Není to veselé, není to ani smutné. Je to prostě naturalistické. Kdo nezná ten pojem, najděte si ho, tetička wikipedia určitě ví.
A ne, bohužel to není ani dobré. Není to ani skvělé, ale dle mého názoru ani špatné. Je to jedna z mála povídek, které jsem napsala a aspoň v rámci možností se mi docela líbí. Ale co si budeme povídat, mohlo to být lepší..
Enjoy it ^^


Jarní vánek čechral blonďaté vlásky a pohrával si s dlouhou šálou okolo krku mladého chlapce. Kráčel po ulici, pohled zabodnutý do země, v očích slzy a zmučený výraz. Nohy se motaly a pletly do sebe, už poněkolikáté zakopl. Jak je možné, že ta cesta byla tak zdlouhavá a tak pomalá? Možná proto, že nechtěl tam, na to místo. Nechtěl tam, kde ho nikdo nebere vážně, nikdo si jej neváží a používá ho jen jako nějakou ubohou hračku. Když myslí prolétla vidina minulého večera, slzy se kutálely jedna za druhou po hebké kůži na tvářích a prudké nádechy nešly zastavit. Každý den, každou hodinu, každou minutu si kladl ty stejné otázky. Proč jej nikdo nemá rád? Proč ho každý přehlíží a všímá si ho jen, když něco potřebuje? Odpověď se mu ale nikdy nedostavila. Osud zkrátka nechtěl, aby ji znal.
Když konečně přišel domů, beze slov zamířil do svého pokoje a posadil se do otevřeného okna. Vítr opět pročechral jeho světlou hřívu a na kůži se objevily slabé pralinky, jak se mu chlad zahryzával až do kostí. Z jeho úst se začaly linout melodie, potom také slova. Tak líbezný tón, sametový a čistý hlásek, pro umělcovy uši tak libý. Vítr však tesknivá slova odnášel někam pryč, daleko od něj, daleko od těch, kterým byla určena. Po tvářích se opět kutálely malé, průhledné hrášky, z úst se draly tóniny stále smutnější a ztracenější. Přesto ale jejich majitel, drobný blonďatý chlapec ve skrytu duše doufal, že jednoho dne najde vysvobození, že nebude muset nést toto těžké břímě na svém proklatě čistém srdci.
Když maličký usínal, když se snažil všechno zlé od sebe odehnat a utéct od krutého světa do světa snů, jeho smysly zaznamenaly něco, čeho se nejvíce obával. Dveře se lehce zavřely a dlouhé kroky byly stále blíže k jeho posteli. Pevně semknul víčka, skousnul si rty a malé slzičky opět začaly stékat po tvářích. Nakonec se stejně ale vsákly do polštáře a nic z nich nezbylo, stejně, jako nezbyde z čisté nevinnosti drobného kloučka, jehož trýznitel byl vlastní otec. Ulehl vedle svého syna a jeho nenasytné ruce se začaly dobývat pod volné triko. Maličký mlčel, nehýbal se. Jen k sobě pevně tisknul víčka, tělo napjaté a doufal, že noční můra brzy skončí.
I po odchodu svého otce však nebyl schopen usnout. Hlavou vířily myšlenky, vracely se vzpomínky na to, co už bylo. Už se mu nechtělo věřit, že to bude lepší. Nedoufal, neměl důvod. Na tomhle světě je sám, jeho přátelé jsou malé postavičky ve skicáku na kreslení a rodiče víra a zpěv. Proč ani proto? Proč si ho nikdo nevážil, alespoň pro jeho líbezný hlásek? Ani pro jeho křehkost porcelánu, pro jeho andělskou tvářičku a nelidskou něhu a lásku, kterou uchovával v srdci? Nikdo si jí nezasloužil, ale všichni po ní nenasytně prahli, aby si s ní mohli pohrát. Utrhli mu křídla, zničili nebeskou nevinnost, něco nedotknutelného. Zničili anděla.
Takto to šlo den co den, noc co noc. Dělali věci, proti jeho vůli, zraňovali jeho citlivé srdce a lili do něj hořkou nenávist a prachsprostou lidskost. Ničili ho zevnitř i zvenku. Jeho útroby se svíraly, kdykoli se v noci dveře otevřely, nemohl dlouhé noci ani spát, jak se bál, že znovu příjde. Že příjde a bude rozbíjet jeho křehkost skleněné postavičky a ničit jeho už tak dosti poznamenanou stále ještě dětskou dušičku.
Až jednoho dne, když byl doma sám, seděl v okně, zpíval si a kreslil, dostal spásný nápad. Nápad, jak utéct z toho světa, jak utéct všemu, co jej doteď trápilo. Vítr odnesl poslední slova, černá tuha dokreslila poslední tah na papíře a blonďatý chlapec si utřel slzu, tekoucí mu po tváři. Tentokrát to nebyla slza bolesti, smutku a utrpení, ale slza radosti, že už jej nečeká nic zlého, nýbrž jen to dobré.
Drobné krůčky směřovaly do velké bílé místnosti. Posadil se na kachličky, skicák držíc v ruce a v té druhé drobný plíšek, až nepříjemně ostrý, stejně jako lidský chtíč a nenasytnost po něčem, co nikdy dostat nemůže. Po malém, blonďatém andílkovi, s nebesky krásnou tváří, drobným křehkým a zranitelným tělíčkem a tím nejsametovějším hláskem, pohledem nejvěrnějšího psa, ale také nikdy se nevzdávající šelmy.
Z úst se opět linuly slabé tóny, lehké, rozpouštějíc svou podstatu do okolního vzduchu. Na tváři osvobozující úsměv a odhodlaný výraz v očích. Žiletka se zakousla do zápěstí, kapka krve začala stékat po drobné tenké ručce až k zemi, kde začala spolu s ostatními kapkami tvořit malou červenou loužičku. Mezi slovy líbezného hlásku se ozvalo několik tichých syknutí. Přesto chlapec nepřestal zpívat, nepřestal se usmívat. Kapky stékaly po zápěstí až k zemi a i na ní položený skicák s obrázky.
Hlas se ztišoval, zvuky kolem se oddalovaly, svět se začal ztrácet před očima. Duše opouštěla tělo, tělo se jí vzdávalo dobrovolně. Duše andílka byla vysvobozena, už jí nebude nikdo trápit, už jí nebude nikdo mučit a nebude jí bezcitně ubližovat. Tělíčko drobného chlapce se zhroutilo k zemi, ostrý plíšek zacinkal na kachličkách, oblečení nasáklo rudou. Hlas utichl, svět kolem už nebyl. Srdce vydalo poslední chabý úder a poslední hluboký výdech se roznesl po již utichlé koupelně. Drobný andílek ležel nehybně na zemi, ruku na skicáku . A v něm nápis: "Narodil jsem se sám, žil jsem sám, zemřel jsem sám.."
Však oni ještě okusí, jak chutná mrtvých vzpoura..

(Jestli jste našli chyby, omlouvám se, nemám tucha, zda jsem je opravovala xD)
 


Komentáře

1 Bara-chan Bara-chan | Web | 27. března 2013 v 20:15 | Reagovat

Pamatuju si, když si mi tuhle povídku dávala přečíst... a znovu mám husinu...
Tak smutné... tak mi je Rukiho líto... *ne, nesmím brečet...*
A je to skvělé... a na tomhle názoru si budu stát...

2 Kira~i Kira~i | E-mail | 29. března 2013 v 21:18 | Reagovat

Rada by som napísala zmysluplný komentár, ale tak nejak som stratila reč. Bolo to tak nádherné, precítené, tak jemné, že som sa miestami vžila do príbehu až tak, že som absolútne nevnímala realitu. Niečo tak neskutočné som snáď ešte ani nečítala. Skutočne ma to dohnalo k slzám. Ďakujem, že si poskytla možnosť niečo také prečítať. m(_ _)m

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama