Obscure ve Stínu kvetoucí sakury

28. srpna 2012 v 0:51 | sl. Daiko |  Kultura
Před nedávnem jsem si naplánovala výlet do místního Muzea Umění, jelikož jakožto správného a plnohodnotného "japanofila" mě zaujala výstava s názvem Stín kvetoucí sakury.
Tohle ,před nedávnem' bylo koncem školního roku a dostala jsem se tam až teď.
Ale hlavní je, že vůbec.


Neohroženě jsem si to namířila do dveří, zaplatila vstupenku, ač se mi to zdálo podivné, protože v neděli bývá v Muzeu Umění vstup zdarma. Ne, že bych byla nějaký skrblý šetřil, ale každá koruna ušetřená navíc znamená možnost koupě nějaké zbytečnosti, která mi prozáří den skoro jako Yoshikiho úsměv.
Procházela jsem si výstavu, dočista jinou, než na jakou jsem měla v úmyslu jít, snažila se tvářit nanejvýš zaujatě četnickými uniformami a sokolskými vlajkami. Leč, zřejmě nejsem dobrý herec, takže se omlouvám kurátorům muzea a dámám, jež si střežily své výstavy a já se tvářila jak kdybych na tržnici nakupovala pomeranče.
Co podnítilo skutečný zájem byly mučící nástroje, šavle, kordy, flerety, pušky a jiné hračky. Obzvláště židlička s ostny na sedátku mi přišla extrémně sympatická a donutila mne zvažovat proměnu nábytku doma... občas totiž přichází lidé, které bych na takovou židli posadila se skutečnou radostí. "Nebooj, to je masážní." Ehm.
Dále jsem se zamilovala do modelu šibenice, jež kdysi stávala v Olomouci. Trochu lituju, že tu dobu nepamatuju, ostatně - je to pár set let a to jsem byla ještě malé Obscurďátko. I když tahle trpasličí verze měla taky něco do sebe a nebýt kamer na každém kroku a ostřížího zraku jakés dámy, zdobila by bezpochyby mou poličku doma. Moc hezky by se vyjímala vedle trofejí, jež si mé skromné já uchovalo z nepřátel, hehe.
Žertuji.
Snad.

Po tom, co jsem vylezla ze špatného muzea, zamířila jsem tentokrát do toho správného. V tom, že jsem na místě, mým orientačním smyslem dobře zvoleným, jsem usoudila dle toho, že vstupné jsem neplatila. Vesele jsem se tedy vrhla na prohlídku.
Hned ze začátku mi vzal dech obrovský - a když říkám obrovský, tak myslím fakt táááááááhle veliký - pozlacený kočár. By mě zajímalo, kolikaspřeží to muselo táhnout.
Klenoty dále byly plné okázalosti, plné svatých, plné drahých kovů a blyštících se kamenů. Až na ty svaté, bylo by to něco pro mé stračí oko, bažící po třpytících se věcech.
Co mi naprosto vzalo dech (ne, že by to mé nemrtvé existenci nijak výrazně ublížilo, k horšímu poškození mozku už stejně dojít nemůže), byla sbírka obrazů. Ač výjevy většinou z ukřižování/odkřižování/očistce/jiných-radostí, pro tentokrát jsem ponechala veškerou averzi stranou a kochala se jen stránkou uměleckou. Ano, ty barvy mne uchvátily, hry stínů, kontrast... jen mne to utvrdilo v tom, že malířství je práce nádherná a úctyhodná.
I tak, nejvíc jsem se těšila na zmiňovanou výstavu japonského umění, k níž jsem se tedy nakonec doplazila. Ač, téměř ne, protože socha archanděla Michaela mě opravdu nutila přemýšlet, jak ji nenápadně schovat v tašce a odnést si ji domů. Základní fail byl, že Michaelka byl ještě tak o dobrou hlavu vyšší jak já a k tomu si stál na takovém masivním podstavci... který by se mi rozhodně nehodil k vybavení bytu, takže jsem jej s těžkým srdcem nechala tam, kde přistál.
Anděl, ne podstavec; to dá rozum.
Ihned, když jsem vlezla do sálu s japonským uměním, nalepila jsem se na informační tabuli, hltajíc - nečekaně - informace. ŽelGacktovi, stejně jsem si nic nezapamatovala, ale snaha se cení.
Snad jen věta "...není proto divu, že Japonsko okamžitě získalo prvenství..." mi utkvěla v paměti kvůli pýše a hrdosti na "svou" zemi, jež se mi vzedmula v hrudi.
Nejsem japonka. Alespoň tělem ne.
Nu a pak následovaly obrazy. Vím, že to ode mě bylo krajně nevhodné, nemohla jsem ale zastavit neustálé se culení, ač díla to byla fascinující. Přestože obrazy, které jsem viděla předtím jen tak něco nepřekoná, japonské umění má zvláštní náboj, pro evropana nezvyklý, takže mu jejich díla mohou připadat podivná. Mně tak taky připadala, ale byly to jedny z nejkrásnějších podivností, jaké jsem viděla.

Další velké plus, které výstava nabídla, byl výlet do historie hudby j-rockové...
... a tak, milé děti, vznikl Visual Kei. (*S nostalgickým povzdechem utírá slzičku dojetí.*)

Díky tomu, že jsem tam vyrazila mi bylo odhaleno jedno z největších tajemství světa japonské rockové hudby. Ne, želGacktovi, Manovo skutečné jméno jsem se nedozvěděla, ale jsem moudřejší o odpověď na jinou záhadu.
Taky občas uvažujete, kam na ty výrazy chodí?
Jsou to geny, vážení!

To, že odpovědi na otázky týkající se současného světa lze najít v historii, je věc obecně známá. Jako i to, že se móda opakuje...
Ještě nějaké dotazy k hitu (nejen) současné visual kei éry, jímž je obočí-neobočí pod úhlem 45 stupňů?

Mezi všemi těmi děsuplnými pány a krásnými dámami jsem narazila i na osobnost mně známou, což mne skutečně překvapilo...On tam byl i Die! No není už jen to důvodem, proč do 2. září nehýbnout zadkem a nejít se do olomouckého Muzea Umění podívat?






Teď mi jen zbývá doufat, že mě do rána nenajdou ukřižovanou nebo oběšenou na kabelu od elektrické kytary. Pokud ano... NEBYLA TO NEHODA!

Die a Daiko se loučí. Bye bye bye bye "(^__^)v
 


Komentáře

1 Daiko Daiko | Web | 23. června 2013 v 14:43 | Reagovat

~ ° .... ZKOUŠKA TOHO ZASRANÝHO AVATARU .... ° ~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama