Srpen 2012

Článek pln keců malé,duševně choré šelmičky

28. srpna 2012 v 2:22 | Arzeny zvaná Hyena |  Kresby, malby
Em.. Ano, ano.. Tleskejte, opravdu jsem přišla.. Přišla.. No.. Spíše konečně jsem se rozhodla přidat článek. Skutečností totiž je, že jsem až doteď netušila, o čem žvanit. Stále to netuším.. Ale je mi blbé nic neudělat a přesto tu být.. Yess, já vím, zcela upřímně vím, že to co jsem teď napsala, je úplná blbost. Ale ti chytřejší se zamyslí (tím nechci říct, že jsem nějak chytrá..).. a stejně to nepochopí.. Nebo možná jo? Těžko říct.. Hehe..

Obscure ve Stínu kvetoucí sakury

28. srpna 2012 v 0:51 | sl. Daiko |  Kultura
Před nedávnem jsem si naplánovala výlet do místního Muzea Umění, jelikož jakožto správného a plnohodnotného "japanofila" mě zaujala výstava s názvem Stín kvetoucí sakury.
Tohle ,před nedávnem' bylo koncem školního roku a dostala jsem se tam až teď.
Ale hlavní je, že vůbec.

Jeden kytarista s ESPéčkovou kytarou... ale bez EPSéčkové kytary

26. srpna 2012 v 22:32 | sl. Taikatalvi |  Kresby, malby
Nevím, jak pozdravit, aby to bylo dostatečně originální. Tak to s dovolením vybechám a vrhnu se k tomu podstatnému.

Jsem si vědoma toho, že s těmi obrázky jsem už pěkně trapná. Ale vždyť já vlastně nic jiného než čmrkat, a pak to hrdě nazývat kresbou neumím, jsem tvor s úchylkou na rudku číslo 4378 a modrou plastickou gumu. S fanatickým zápalem vychvaluju její miniaturní uzavíratelnou krabičku (*láskyplně se usměje na gumu na stole*), div že jsem schopna všímat si, že jede tramvaj. A já jsem na kolejích, huh.
Z toho vyplývá, že čekat ode mne něco prudce intelektuálního a přemýšlivého prostě nemá cenu.

To, co naleznete níže není mým vlastnictvím. Jistě, ruce mé to stvořily, ale ne pro mě. Od okamžiku, kdy jsem přiložila rudku k papíru, byl tenhle portrét kreslen pro tu mou Hyenu hyenovatou Arzeňáckou. (A jejím směrem podotýkám, že doufám, že se u ní má dobře.)

Něco, co určitě není Shindy

24. srpna 2012 v 20:19 | slečna Daiko, známá též jako Obscure |  Kresby, malby
Zdravím.
Dnes jsem si dělala pořádek ve složkách s obrázky, s dobrým úmyslem to trochu protřídit. Skončilo to tak, že jsem si za hudebního doprovodu Anli Pollicino celou dobu povídala s Shindyho portrétem. Chci říct, s tím portrétem něčeho, co rozhodně není vokalista zmiňovaných Anli a jediné společné, co s ním má, je snad konfeční velikost. Želbohům, Shinďátko nebyl zrovna dvarkrát výřečný, veškerou konverzaci jsem obstarávala já, ostatně jako vždy, když se zapovídám s obrázkem/mouchou*/pračkou. Ne, já vážně na ničem nejedu.

Maximálně na čaji a to jen někdy.

Nevím, proč to tu zveřejňuju. Třeba proto, že se mi to snad i líbí, třeba proto, že jsem si při kresbě pocuchala spoustu nervů, zlomila pár rudek a finálně zabila gumu. RIP miláčku, navždy zůstaneš v mém srdci.

Čin naprosto nečekaný...

23. srpna 2012 v 20:47 | Obscure |  Kresby, malby
Dneska jsem se rozhodla pro čin, jež se k mé osobnosti vůbec nehodí - ne, nešla jsem dobrovolně okopávat záhony. Postavila jsem se čelem nepříteli, s nímž bez úspěchu válčím už tak od pravěku... vzala jsem do rukou pastelky, odhodlána něco nakreslit.


Extrémně upřímný článek

15. srpna 2012 v 21:15 | D&A |  Co se jinam nevešlo
Když člověk - nebo kterákoli jiná bytost - píše článek, slušností je v úvodu zmínit nějaký pozdrav všem potencionálním čtenářům. Hned tato první věc nás zarazila, donutila přemýšlet a vlastně utvrdila v tom, že napsat "Extrémně upřímný článek" je dobrý nápad.
Takže za prvé - ani jednu nenapadá, co napsat do úvodu. A když už jsme u té pravdomluvnosti a přímosti, kajícně se doznáváme, že nevíme ani, co napsat dál.
Co by měl obsahovat první článek? Možná přivítání a více či méně nenápadně zmíněné "doufáme, že se vám tu bude líbit." Třeba je slušností v něm zmínit něco o autorech blogu, či snad promluvit o blogu samotném.
Ale proč?
Vždyť, jen jediný pohled na web vám prozradí daleko víc než tisíce slov. První, čeho si všimnete - synchronicity.blog.cz. Ne, název jsme nezvolily jen tak z nějakého náhlého popudu, chtěly jsme něco poetického, "epického". Prvotní plán zněl blog pojmenovat ,Masquerade', žel, někdo nám ten název už vyfoukl. Když jsme se to dozvěděly, nastalo syčení, vrčení a nadávání, doplněné o bezradné úpění tak jak ten blog pojmenovat? A nakonec...prostě Synchronicity. Děkujeme za Sugiza a jeho kouzelnou hru na ten úžasný nástroj.
Na housle, samozřejmě.
Co dále vám prozradí letmý pohled? Tak třeba to, že máme rády Gackta a Hyda. Máme rády... jak moc lze mít rád Boha a někoho, kdo k božské podstatě nemá daleko? A co teprve, když jsou ti dva spolu a tváří se tak spokojeně?
Jsme yaoistky a jsme na to patřičně hrdé.
Nápis "Don't worry, be nyappy!" by mohl vyvolat mylné představy o našem vztahu k An Cafe. My je skutečně nemáme rády, ne, ani trochu. Možná malinko, přece jen, jsou to japonci a Kanon má piercing ve rtu. Ale na tom být nyappy něco je.
A konečně - rubriky. Stačí si jen proklikat jejich názvy a dozvíte se, jakou cestou bychom rády blog vedly. Chceme mluvit o sobě, o tom, co nám utkvělo v mysli. Rády bychom do internetového světa plného povídek (nejrůznější kvality, eh...) přispěly našimi dílky, budeme se chlubit, co ruce naše stvořily, ať už za pomoci tužky, tuše nebo foťáku. A v neposlední řadě to bude o hudbě...občas, pokud nás k tomu j-rockeři (a jejich krásné nožky, a klíční kosti, a oči, a dlouhé prsty, a-) pustí.
Co víc je třeba vědět o blogu v začátcích? Asi nic. Možná ony informace o autorkách by se hodily, není-liž pravda?
Jsme dvě. Jsme dívky a občas se dle toho i chováme. Trpíme spoustou závislostí, některé máme společné a jiné docela odlišné. V něčem jsme stejné, v něčem se lišíme, něco baví nás obě, něco jen jednu.
A něco vám o nás prozradíme - třeba to bude v příštím článku, možná v článku za měsíc, možná za rok, možná se zmíníme jen mezi řečí.
Jedním si ale můžete být jistí. Skutečně nás baví hrát si na tajemné o(^-^)v

Daiko & Arzeny zvaná Hyena